Žil byl jeden král. Měl tři dcery, které hrozně miloval. Tolik, že se mu pranic nelíbilo, že by snad měl jednoho dne předat trůn manželovi některé z nich. „Přijde si nějaké princátko z Nemanic a bude si tu rozhodovat. Tůdle!“ durdil se stále častěji. Pak ho napadlo, že v některých zemích vládnou jen královny. Jde to, šlape jim to, tak proč by to nešlo tady!
Jasně, předá království dceři. Ale které? Správně by to měla být ta nejstarší… Najednou mu přišlo nespravedlivé, že by měla nejstarší dcera vládnout jenom proto, že se na svět vyklubala jako první. Navíc – i když by to nikdy nepřiznal – měl v největší oblibě nejmladší dcerku @holka4. Nejvíc se podobala nebožce královně.
Jak to tedy zakulišit? Dumal, kudy chodil. „Už to mám!“ napadlo ho najednou. A hned si nechal dcerky zavolat, aby k nim promluvil.
„Dcery moje milované, koruna už mne tíží, vlas šediví, hlava stárne. Té z vás vládu nad království předám, která mě má nejvíce ráda. Tak teď pěkně řekněte, jak moc mě milujete.“
Sestry se zarazily, ale pak nejstarší spustila: „Já tě, taťko, miluju víc než zlato. Ani za zlatý důl bych tě nevyměnila.“
Druhá se ji hned snažila trumfnout: „Co zlato, pche! Stačí trocha tepla a roztaví se. Já tě miluju jako diamanty. Ty jsou věčné.“
„A co ty, @holka5, jak moc mě miluješ ty?“ obrátil se s očekáváním král na svou nejmladší.
„Já tě, tatínku, miluju jako… jako… jako sůl,“ zakoktala @holka1.
Rozhostilo se trapné ticho a pak se nejstarší i prostřední sestra rozesmály, až se za bříška popadaly: „Sůl, cha cha, sůl, cha cha cha, jako obyčejnou sůl!“
Král se nesmál. Pěnil vzteky.
„Sůl říkáš? Tak maž! Mazej z království a už mi nikdy nechoď na oči. Leda by sůl nad zlato a drahé kamení byla.“
@holka1 se rozplakala, a jak byla, utíkala pryč. Pryč ze zámku, městečka, do polí, do lesa, stále hlouběji… Pro slzy neviděla, ze smutku nevnímala. Zastavila se až v noci. Netušila, kde je. Všude tma, nikde nikdo.
Kde se vzala, tu se vzala, ze tmy se najednou vynořila stařenka. Divná, ale v situaci, ve které @holka1 byla, lepší než nic nebo vlk či hejkal.
„Dobrou noc, babičko,“ pozdravila jakoby nic slušně vychovaná @holka1.
„Táta tě vyhnal, co, @holka5?“ zeptala se stařenka.
„Jak to víte?“ užasla @holka1.
„Já vím všechno, @holka5,“ povzdechla babička. „I to, že jednou bude lépe. Teď ale ještě ne. Teď tvůj tatík potřebuje čas, aby přišel k rozumu. Hodně času.“
„Ale co si počnu?!“ rozplakala se zase @holka1.
„Práce každou bolest zhojí. Jestli chceš, vezmu tě do služby. Není u mne lehká, ale ty jsi učenlivá a trocha námahy nikdy žádné princezně neuškodila.“
A tak se do té doby hýčkaná a možná i trochu rozmazlená @holka1 začala starat o celou babiččinu domácnost i hospodářství. Myla netopýrům křídla, kapala sovám do očí, aby lépe viděly, stříhala černým kocourům drápky, leštila křišťálovou kouli a vařila lektvary. Babička byla totiž noční vědma, která vládla kouzly a čarami.
Zatím král soptil dál. Stále se odmítal smířit s myšlenkou, že ho nejoblíbenější dcera miluje jen jako sůl. Obyčejnou sůl, bez které se přece všichni obejdou. Tak sůl zakázal. V království nesmí zůstat ani zrníčko! Všichni poddaní museli všechnu svou sůl přinést na zámek. Král ji nechal nasypat do řeky, aby se vodě rozpustila a ze země navždy odplynula. Do moře, kam patří. Obchodníkům se solí zakázal vstup do království, solné doly přikázal důkladně zasypat. Tak – a je to!
První měsíce, kdy byla sladká jídla k snídaním, obědům, večeřím i svačinám, se daly nějak přečkat. Jen všichni přibrali. Jak ale šel čas a bylo stále jasnější, že se král neumoudří a zákaz soli hned tak nezruší, začali trpět i ti, co solili jen malinko nebo vůbec. Touha všech třeba i po obyčejné skývě chleba se solí se změnila v posedlost. S chybějící solí přestal lidem i zvířatům chutnat život. A jako by to nebylo málo, začali chřadnout. Sůl totiž obsahuje látky, které k životu nutně potřebujeme. Když solíme moc a je jich příliš, je to špatně. Když ale tělo nedostává žádné, je ještě hůř.
Pašeráci pašovali sůl přes hranice, šmelilo se s ní, sebemenší špetička stála pytle peněz. Pan král měl ale smůlu, tomu se nikdo neodvážil přiznat, že by se možná někde trocha soli vyškrábnout dala. Chřadl a odcházel dcerám i všemu lidu před očima.
Tou dobou se babička-vědma jedné noci na @holka4 dlouze zadívala a pravila: „Je čas, aby šla.“
„Kam? Domů nemůžu a nikoho jiného než vás nemám,“ polekala se @holka1.
„Už domů můžeš. Dokonce musíš. Ty to tady v hloubi lesa, kde jsi živou duši roky neviděla, nevíš, ale tatík dávno přišel k rozumu. Pěkně si to bez soli zasolil, o zdraví se připravil. Ty teď budeš solí života. Tátova i celého království.“
„Cože,“ nechápala @holka1.
„Neřeš a poslouchej,“ přikázala babička. „Tady máš solničku. Je malá, ale bezedná. Čím víc s ní budeš sypat, o to víc ti bude soli dávat. A teď už běž.“
Jak babička řekla, tak @holka1 udělala. Vydala se na zámek. Jenže nějak zapomněla, že si roky vlasy nestříhala a mytí u studánky moc nedala. Co se týče oblečení, když vyrostla z princeznovských šatů, nosila staré kousky z čarodějnického šatníku, které jí babička-vědma věnovala. Nic moc. Černé rozedrané cípaté hábity. Prostě čarodějnický styl. Koho potkala, snažil se ji minout širokým obloukem. A do zámku ji sloužící nechtěli pustit vůbec. Nepoznali ji, báli se jí.
„Ale já pro pana krále něco mám,“ vytáhla nakonec zpod temného hábitu solničku.
Sloužící ustrnuli. Báli se porušit králův zákaz, ale zároveň věděli, že je tahle troška soli jejich jedinou nadějí. Možná by se do království zase mohly vrátit zdraví a veselí.
„Tak jdi,“ pustili @holka4 do zámku. „Králova ložnice je rovně, pak asi tak sto schodů, pak doleva, doprava, zase doleva…“
„Já vím!“ @holka1 už je neposlouchala. Běžela jak o život. Cítila, že je zle.
Když opatrně vstoupila do tatínkovy ložnice, zastavil se jí dech. Tak špatně král vypadal. Ani neotevřel oči.
„Výsosti, něco pro vás mám,“ zašeptala a vytáhla solničku.
Král z posledních sil pozvedl jedno víčko a vydechl: „Sůl, sůl… Co za ni chceš? Všechno zlato, co mám, ti dám. Všechny diamanty světa seženu.“
„Nechci nic, tatínku, už všechno mám. Vás,“ řekla laskavě @holka1. „Protože když je teď sůl nad zlato, znamená to, že můžu být opět doma a že mne budete mít zase rád.“
Konečně král @holka4 poznal a štěstím se rozplakal. Padli si do náručí, štěstí a sůl vlily královi do žil nové síly. Obchodníci zase začali vozit soli, kolik bylo třeba, a království se vzpamatovalo.
A co @holka1? Stala se královnou. I sestry uznaly, že je ze všech nejmoudřejší a nejšikovnější.
Pro babičku-vědmu @holka1 samozřejmě poslala kočár, aby s ní na zámku žila. Ta však s poděkováním odmítla. Možná to bylo tím, že byla ještě moudřejší než @holka1. Věděla, že patří do lesní tišiny bez lidí jako… Jako sůl!
