Žil byl kluk @kluk1. Neměl to ta tak úplně snadné, protože bydlel jen s tatínkem na vesnické samotě. Tatínek vařil, jak uměl, to znamená nic moc. Proto @kluk1 vždycky vítal, když s ním mohl jít do lesa na dřevo. Tam bylo jahod, borůvek, malin! Zobal, zobal, ba i do džbánku stačil dávat… Ještě tuhle a támhletu. Jé – támhle o kousek dál jsou borůvky ještě větší a maliny malinovatější! Rychle k nim!
Najednou @kluk4 cosi zarazilo. Na své dobrůtky špatně viděl. Co to? Že by…? Bylo to tak. Padla tma. @kluk1 byl sám uprostřed temného lesa. Zapomněl si hlídat, aby se od tatínka moc nevzdálil. Zatoulal se, ztratil.
Co teď? @kluk1 nebyl žádný strašpytel, takže ho hned napadlo, že pláčem nic nevyřeší. Chce to nápad. A hned ho taky dostal. Vyhlédl si nejvyšší smrk a mrštně vyšplhal skoro až do jeho špičky. Musí se rozhlédnout široko daleko. To by bylo, aby někde nezahlédl světélko!
Také ano. Nedaleko jedno uviděl. Sice jen jediné a hóóódně malinké, ale bylo tam. Šupem ze smrku dolů a hurá za světélkem. Ve tmě klopýtal přes kořeny, padal, šlehaly ho větve, narážel do kmenů, až byl samá boule. Nic nedbal, směr udržel. Náhle se před ním otevřela paseka zalitá měsíčním světlem. A na ní… Sní, bdí? Už je snad z těch nárazů hlavou do stromů praštěný?
@kluk1 nevěřil svým očím. Světélko, které viděl ze smrku, se linulo z okénka čehosi prapodivného: chaloupky postavené z perníku! Jen komín byl z pruhovaného cukrového cucacího špalku, který @kluk1 viděl prodávat na pouti. Probudily se v něm všechny chutě světa i hlad jako trám.
Divná nedivná, šup na ni a dát si, co nabízí, rozhodl se @kluk1. Tatínek by mu nikdy nic tak sladkého nekoupil, protože se po tom kazí zuby, tloustne se a vůbec. Musí využít šanci. A už byl na střeše chaloupky a loupal z perníčků mandličky, kandované ovoce, zdobení z cukrové polevy a olizoval komín. Labuž!
Vtom zaslechl zaskřípání perníkových dveří (asi byly starší) a zaslechl sladký ženský hlas: „Kdopak mi to tady loupe perníček?“
Krve by se v něm nedořezal. Ve zmatku nevěděl, co si má počít, a tak jen slabounce pípl: „To nic, to jen já, větříček.“
Což neměl dělat. Mělo mu dojít, že vítr nemluví. Došlo to samozřejmě i obyvatelce chaloupky, které se po jeho hlásku otočila a @kluk4 za komínem uviděla.
„Ale kloučku, nechoď na mne s větříky. Jestli máš rád cukříky, slez a já ti jich dám na talíř, co sníš.“
„Jenomže já nemám peníze a tatínek říkal, že nic na světě není zdarma,“ namítl @kluk1, který si dobře pamatoval ponaučení, že se s cizími lidmi nemá dávat do řeči a nikam s nimi chodit, i kdyby slibovali kdovíco. Natož pamlsky.
„Ach ty peníze! Nemluv o nich, to se nesluší. Jsem samotinká opuštěná žena, kterou povídání s milým hošíkem víc než mrzký peníz potěší.“
„Fakt si chcete jenom povídat?“ ujistil se @kluk1. „Tak jo, to by šlo.“
Za pár minutek už seděl v pokojíku chaloupky a dopřával si sladkostí jako nikdy dříve. Paní se mu sice zdála trochu divná, ale každý jsme nějaký. Proč hned někoho odsuzovat za obrovské nasáté klíště na nose, co vypadá jak šedivá klinkavá bradavice, netopýrka ve vlasech, krysu v rukávu a černou kočku na rameni, že… Zvlášť když @kluk1 nebyl alergický na chlupy.
Kdo má rád zvířátka, má rád lidi, usoudil @kluk1. Nikdy by ho nenapadlo, že jde o ježibabu. V jednom se ale nepletl. Lidi měla baba hrozně ráda. Jenže jinak, než bývá zvykem.
„@kluk5, ty máš ale hlad! Jsi hubený, až smutno pohledět. Úplné vyžle. Nedá se nic dělat, musím si tě vykrmit. Nevezmu si na svědomí vrátit tě domů v tomhle hubeňourském stavu.“
„Ale já musím za tatínkem, měl by strach,“ namítl s pusou plnou karamelek @kluk1.
„Dáme mu vědět po sojce,“ mávla rukou ježibaba. A bylo vyřešeno.
@kluk1 si v chaloupce žil královsky. Jen už se mu občas sladká chuť začala zajídat a bylo mu trošku líto, že si nemůže začutat s perníkovým míčem. Ježibaba mu v jakémkoli pohybu bránila, aby snad nabraná kilíčka zase neshodil. Faktem je, že čím byl @kluk1 kulatější, o to víc ho každý pohyb víc a víc obtěžoval.
Když už si přes pupíček nezavázal ani tkaničky, přišla k němu ježibaba se špendlíčkem a řekla: „Teď pěkně zkontrolujeme, jestli už je v tobě dost cukříku.“
Než se @kluk1 vzpamatoval, čapla ho za tlustý prstík, bodla a kapku krve olízla. Pak ji poválela po patře a znalecky pravila: „Je čas.“
„Na co?“ vyjekl @kluk1. Nějak cítil, že by měl vzít do zaječích, ale tlusté tílko už mu to nedovolovalo.
„Na pečení. Potřebuješ trochu víc opálit, abys měl zdravější barvičku. Což se nejlépe dělá v peci. Moje je skvělá, vypeče tě krásně dorůžova,“ vysvětlila ježibaba.
To vykládej veverkám, pomyslel si Jeník. Ale nechal se na svém pojízdném lehátku odvézt až k peci, ve které již plápolaly plameny. V hlavě mu šrotovalo, jak z téhle přeslazené kaše ven, ale stále ho nic nenapadalo.
„@kluk5, šup na lopatu,“ zavelela ježibaba.
„Jak? Já to neumím, musíte mi to ukázat,“ vymlouval se, co to dá @kluk1. A vtom mu to seplo!
„Kluku nešťastná, tak já ti to ukážu,“ povzdechla si ježibaba a uvelebila se na pekařské lopatě. „Takhle si jednoduše hačneš a...“
V tu vteřinu se v @kluk6 vzedmuly zbytky tělesných sil. Přes svou tloušťku hbitě vyskočil, čapl lopatu a babu do pece strčil. A ještě za ní zaklapl dvířka, aby neměla šanci utéct. Na petlici.
„Uff,“ odfrkl si @kluk1 „Táta měl pravdu, tloušťka je skutečně zdraví velmi škodlivá a může být životu nebezpečná.“
Hned jak se vydýchal, zapojil svou chytrou hlavinku, vyštrachal v kredenci mapy a vykoukal z nich cestu domů. Nebyla dlouhá, ale @kluk3 připadala nekonečná, protože byl jako kulička a těm se to po lesních pěšinách kutálí obtížně. Utěšovalo ho, že je to naposledy. Jak dojde domů, začne zase poletovat po zahradě jako čamrda. Kila půjdou dolů! A sladkosti? Na ty už se nikdy ani nepodívá. Jako že se @kluk1 jmenuje!
