🌹

O Šípkové @holka6

Bylo nebylo, žili král a královna, kteří si moc přáli miminko. Jenže pořád nic. Až se jednou zadařilo, narodila se @holka1. To bylo jásání! Ze zámku se hned rozběhli poslové do všech stran, aby na oslavu narození @holka2 sezvali všechny příbuzné a známé. Byly mezi nimi i tetičky-sudičky. Kdo jsou sudičky? Tak trochu čarodějky, co znají a umí věci, které normální lidé neumí. Třeba předvídat, nebo dokonce určovat, co koho kdy v životě potká. Jenže ouha, jedna ze sudiček z adresáře nějakým omylem vypadla. Možná to ale nebyl tak úplně omyl, protože v rodině nebyla oblíbená. Kam přišla, jen hudrala, rozčilovala se, šklíbila a šířila špatnou náladu.
  A už to bylo tady. Stovky hostů, král a královna zářili štěstím. Hosté postupně přicházeli ke kolébce a óchali, jak je @holka1 roztomilá. Došla řada na dvě pozvané sudičky.
  „Já ti přeju štěstí, zdraví a bohatství, milá @holka5,“ řekla první.
  Ale najednou – kde se vzala, tu se vzala – od kolébky ji odstrčila sudička, kterou rodiče zapomněli pozvat.
  „Pche, bude ti to houby platné, @holka5, protože jak trochu rozumu pobereš, o jehlu se píchneš a navždy usneš,“ zaskřehotala. A jak se zjevila, zase zmizela.
  V královi a královně by se krve nedořezal. Zbledli jako stěny.
  Sudička, která ještě nemluvila, se konečně vzpamatovala a pravila:
  „Kletbu nezruším, tak silná moje moc není… To dokáže jen láska. Dávám ti tedy, @holka5, do kolébky naději, že tě políbení z čisté lásky ze spánku věčného probudí.“
  Rodiče si malinko oddechli. Ale opravdu jen malilinko. Proto se rozhodli nenechat nic náhodě, natož osudu. Král v celém království přísně zakázal jehly všech druhů i velikostí. I na grilování. Prostě zmizely. Lidé nad tím nejdřív kroutili hlavami, ale pak si zvykli a naučili se vymýšlet jiné způsoby, jak šít šaty, boty a vůbec všechno. Občas byly jejich vynálezy tak chytré, že získaly věhlas i za hranicemi. Cizinci se sjížděli, aby se nové způsoby šití bez jehel naučili, a bohatě za to platili. Země vzkvétala.
  Vzkvétala i @holka1. Byla tak živá a zvídavá, že ji neuhlídalo ani deset chův. Stále šmejdila po zámku, nic jí neuniklo. Nikoho to ale příliš neznepokojovalo, jehly byly přece zakázané. Tak čeho se bát?!
  Jednoho dne @holka1 zase utekla chůvám a vydala se prozkoumat věžičku na okraji zámku. Lákala ji, protože byla mezi tou spoustou krásných velkých věží malinko polozapomenutá. Nic nedbala pavouků ani jejich pavučin a vystoupala po točitých kamenných schodech až nahoru. A co nevidí: Na posteli sedí sympatická ženuška a spravuje ponožky něčím, co ani není moc vidět, jen se to v paprscích slunce dopadajících okénkem občas zaleskne.

  „Co to máte, paní? A co s tím děláte?“ zeptala se.
  „Ále, @holka5, dírka se mi na ponožce udělala, tak ji spravuju,“ usmála se na ni ženuška.
  „Jak víte, jak se jmenuju?“ podivila @holka1. „A čím to spravujete?“ přemohla její prvotní údiv obvyklá zvědavost.
  „Jehlou, @holka5, jehlou. Má ouško na nit a je tak ostrá, že nitku protáhne, čím je třeba. Pojď, sáhni si.“

  Zvědavka @holka1 neodolala, sáhla a…
  V tu chvíli usnula. A s ní celý zámek. Každý se zastavil, kde byl, a upadl do limbu.
  „Cha, cha, cha, chá,“ zachechtala se zlomyslně ženuška a rázem se vrátila do své ježibabí podoby. „Mám tě! Kletba se naplnila!“ A zmizela.
  Čas běžel a zámek, jak už to tak u každého domu, o který se nikdo nestará, chodí, začal zarůstat hložím. Zlá sudička se postarala, aby to bylo hloží trnité, které každého odradí – šípkové růže. Tyhle byly navíc čarodějné, takže s ostny jako dýkami. Není proto divu, že lidé z království pokusy zajít na zámek brzo vzdali. Vlastně jim to bez pánů docela vyhovovalo. Nikdo jim neporoučel a nemuseli platit daně…
  Roky běžely. Na zámek, který už ani nebyl pro šípkové keře vidět, se zapomnělo. I na panstvo a @holka4. Až jednou…
  Kolem šípky porostlé hory jel na svém koni princ z dalekého království. Byl právě na toulkách po světě. Sbíral na nich zkušenosti, aby jich měl dost na převzetí královské koruny po otci.

  Zničehonic ho zastavila neznámá síla. Rozhlédl se a spatřil nad keři špičky zámeckých věžiček.
  „Co to je… Tam je snad…“ užasl a rozhodl se, že prostě musí tajemství odhalit. Vytasil meč a – trny netrny – začal se prosekávat šípkovou džunglí. Nedbal škrábanců, nedbal ran, neznámá síla ho hnala dál a dál. Konečně stanul na nádvoří. A co nevidí?! Všichni tu spí. V běhu stojí a spí, s nohou nataženou k dalšímu kroku spí… Snažil se probudit kuchtíka taháním za ucho, ale marně.
  To je snad nějaké zakletí, pomyslel si princ. A tak mu nezbylo než naslouchat svému vnitřnímu hlasu, puzení, kterého dovedlo až k oné zastrčené věžičce. Jakmile vystoupal do komůrky, zastavil se mu dech. (A nebylo to těmi schody!) Spatřil dívku tak krásnou, až oči přecházely.
  Ano, byla to @holka1. Sice dlouhé roky spala, ale stále rostla a dospívala. Teď už z ní byla spící slečna s pohádkově dlouhými vlasy.
  Princ byl jako omámený. „To je láska, láska na první pohled,“ zašeptal a něžně spící @holka4 políbil.

  V tu chvíli se to stalo: Kletba byla zlomena. @holka1 otevřela oči a zašeptala: „Můj princi.“
  Jak poznala, že je princ? Jednoduše. Náramně připomínal prince z obrázků v pohádkových knížkách, ze kterých jí maminka a chůvy četly před spaním, než usnula na roky.

  Ve stejném okamžiku jako @holka1 se probudili i všichni na zámku. A šípkové křoví zmizelo, jako by ho nikdy ani nebylo.

  Vypuklo veselí. Všichni sice byli o pár let starší, protože ale celou dobu jen spali, byli čilí a zdraví jako ve chvilce, kdy usnuli. Cítili se stejně mladí, ba dokonce mladší, protože pořádně vyspalí.
  Jak to bylo dál? Jako v pohádce. Zvědavka @holka1 si pořídila nový šatník a bleskurychle se doučila všechno, co zaspala. Prince si vzala a odjela s ním kralovat do jeho země nejen jako krásná, ale i chytrá a vzdělaná panovnice. A na svatbu ani na křtiny všech dětí, co se jim kdy narodily, nezapomněla pozvat vůbec nikoho.