👦🏻

Hrášková pohádka o @kluk6

Žili byli dědeček a babička a s nimi vnouček @kluk1. I když staří, museli babička a dědeček chodit do práce, jinak by @kluk3 neměli co dát do misky. Bydleli u lesa, měli to do práce daleko, a tak byli pryč celé dny. @kluk1 byl doma sám a občas se cítil opuštený. Nesměl ale ani na zahrádku.

  „@kluk5, zavři se na petlici, a kdyby náhodou někdo přišel, nikdy nikomu neotvírej,“ kladla mu ráno co ráno na srdce babička.
  „Jo, jo…“ odkýval ráno co ráno @kluk1.
  „A na plotně máš k obědu, svačinám a možná i večeři uvařený hrách, ten ty přece rád.“
  „Jo, jo…“ odkýval ráno co ráno @kluk1 a jen si v duchu povzdechl: Zase hrách! No, aspoň si s ním budu do suku v podlaze zase cvrnkat kuličky.

Dny ubíhaly a byly si podobné jako hrášek hrášku. Až jednou… Na dveře zaklepala liška.
  „@kluk5, dej mi hrášku, povozím tě na ocásku,“ snažila se vloudit do přízně.
  „Nesmím otvírat,“ odbyl ji @kluk1.
  „Ale já mám hrozitánský hlad a ty hrášek stejně nerad,“ zkusila to přes soucit liška.
  „To je fakt,“ připustil @kluk1 a lišku do světničky pustil.
  Slupla plnou misku hrášku jako malinu, posadila si @kluk4 na ocásek a už s ním drandila po světnici, po lavici, po postelích, okenici… Ale co to? Než stačil @kluk1 hlesnout, pelášili po cestě do lesa. A tam – šup do hluboké nory, kde již na máti čekala dvě liščata.
  „Chtěli jste hračku, tady ji máte,“ zavrčela liška, shodila @kluk4 liščatům rovnou do pacek a šla si dát dvacet. Nebo spíš hodinku až dvě, protože lišky jsou noční tvorové, takže ji výlet přes den hodně unavil.
  Liščata se zaradovala a hned začala @kluk4 tahat za vlásky, uši, okusovat mu nosík, palečky na nohou a tak. Nejhorší bylo lechtání ocásky. Chlupaté peklo!

Tentokrát se naštěstí – jako by něco tušili – dědeček a babička vrátili z práce o něco dříve. @kluk1 nikde. Hledali, volali, pod postele, za skříň i do každé škvíry se dívali… Po @kluk6 ani vidu, ani slechu. Až najednou za třískou v prahu spatřili zrzavý chlup.
  „Liška!“ zvolal dědeček. „Ta potvora zrzavá ho unesla!“
  „Co si počneme,“ rozplakala se babička. „Na výkupné nemáme.“
  „Zahrajeme jí na nervy. Babičko, čapni bubínek, já vezmu a housličky a hajdy do lesa.“
  Jak řekli, tak udělali. Dobře věděli, kde má liška noru, a tak u ní byli raz dva. Babička hned začala bušit do bubínku jak o život a dědeček skřípat na housle, až to uši bolelo. Do toho strašně falešně zpívali: „Zpíváme na lesy, bušíme jak běsi, @kluk5, kde jsi.“ A stále dokola.
  „To se nedá vydržet,“ zavrčela nevrle v noře liška. „Mladá, skoč ke vchodu a řekni jim, ať přestanou, že mě bolí hlava,“ přikázala prvnímu liščeti.
  Lištička poslechla. Jak ale vystrčila z nory čumáček, dědeček ji čapl za krkem, vytáhl a hodil do pytle na brambory.
  A spustili znova: „Zpíváme na lesy, bušíme jak běsi, @kluk5, kde jsi.“
  „To snad není pravda. Mám já to děti!“ nevěřila svým uším liška. „Ona tam snad ta tvoje sestra vyje s nimi,“ obrátila se na druhou lištičku. „Mazej to napravit, hlava se mi může rozskočit.“
  Druhé lišče nerado, ale šlo. A potkalo je totéž co první. Než se nadálo, bylo v pytli.
  A znovu zaznělo: „Zpíváme na lesy, bušíme jak běsi, @kluk5, kde jsi.“

  „Co si člověk neudělá sám, to nemá,“ vzdala to liška a vydala se ke vchodu sama. Už jí nakonec nic jiného nezbylo. Liščata v trapu a ubrečeného @kluk4 poslat nemohla.

  Jak hlavu vystrčila, hned ji dědeček svalnatými paženi chytil pod krkem a nacpal do pytle k liščatům. Ať se prala a bránila sebevíc, neměla šanci. Dědeček si pak od babičky půjčil hůl a dal všem liškám v pytli výprask, že na něj nikdy nezapomenou. Když je potom vysypal, sotva se se staženými ocásky odplazily.
  Zbývalo jen vytáhnout z nory uplakaného @kluk4, osušit mu slzičky a mohli jít domů. @kluk1 ani nedostal vynadáno, protože bylo babičce i dědečkovi jasné, že už byl vytrestaný až dost.
  Spíš se cestou zamýšleli sami nad sebou, jestli bylo správné nechávat @kluk4 doma tak dlouho samotného…
  „@kluk5,“ zeptala se opatrně babička, „co bys řekl tomu, že by už chodil do práce jen dědeček a já s tebou byla doma?“
  „To by bylo prima!“ rozzářil se @kluk1.
  „Ale měli bychom hrášek ještě častěji než teď,“ namítla babička.
  „To neva, hrášek já přece hrozně rád!“ vykřikl radostně @kluk1, vrhl se babičce kolem krku a dal jí pusu, až to mlasklo. Zdálo se, že už ji nikdy z náručí nepustí. Natož aby si ještě někdy pustil domů nějakou zrzavou potvoru.